Úvod Fyz.principy televize Z předválečné historie Léta válečná Poválečná historie Galerie Lidé Kontakt
Televid VTÚ Tanvald MEVRO XI.Všesokolský slet ÚRT Praha

Televid

Krátce po osvobození, v druhé polovině května 1945, již podnik v Dolní Smržovce opět pracuje a získává název "Televid". Začátkem června přichází do Televidu dr. Bednařík v uniformě poručíka Čs. armády a z pověření ministerstva národní obrany se ujímá ve spolupráci se zástupcem ředitele dr. Güntherem řízení podniku. V červenci se podniku ujímá sovětská vojenská správa jako součásti vojenské kořisti a vojensky jej obsazuje. Civilní vrátné nahrazuje vojenský strážní oddíl a velitel mjr. Jarockij se stává třetím členem dočasného vedení podniku. V srpnu je prozatímním správcem Televidu jmenován mjr. Racek a do podniku nastupuje i několik sovětských odborníků z Leningradského televizního institutu.

O Televid se začíná zajímat i ministerstvo obchodu, které pověřilo jednáním se sovětskou vojenskou správou doc. Šafránka, průkopníka televize v předválečném období. Ministerstvo se snažilo zabránit tomu, aby Sověti odvezli zařízení podniku do SSSR, a nabídlo sovětské straně, že hospodářsky zajistí chod podniku včetně platů jeho zaměstnanců. Prozatím však bylo dohodnuto, že Sověti umožní v podniku od 1. října 1945 stáž našim odborníkům.

Stáž v Televidu

Po určitých průtazích nastupuje 8. října 1945 do Televidu na stáž skupina 25 českých odborníků, jejímž úkolem bylo seznámit se s televizním výzkumem a podchytit zkušenosti německých pracovníků. Byli to pracovníci z různých podniků ministerstva průmyslu, Čs. rozhlasu, Karlovy univerzity, ministerstva pošt a armády. Ve skupině bylo pouze několik odborníků z oboru radiotechniky nebo sdělovací techniky, převážně šlo o pracovníky silnoproudé techniky, kteří se radiotechnice věnovali z osobního zájmu. Takto popisuje situaci František Křížek, jeden z pracovníků VTÚ:

"Pracovníci byli rozděleni do jednotlivých laboratoří včetně vakuové techniky, kde pracovali pod vedením původních německých vedoucích nebo jejich zástupců. Z úkolů, které jim byly zadány k řešení, bylo patrné, že veškeré práce v podniku jsou už zaměřeny na systém 625 řádků. Tato pro většinu z nich úplně nová technika všechny zcela zaujala a studium zde v této době dosažených prací je vedlo k úvahám, jak této práce využít k brzkému vybudování televize u nás. Scházeli se proto po pracovní době a diskutovali o těchto otázkách. Doc. Šafránek, který tuto akci zorganizoval, se přímých prací nezúčastnil, často však do Smržovky dojížděl, práce sledoval a zmíněných diskusí se účastnil. Říká se, že při nich prosazoval systém s 240 řádky, na kterém pracoval už v předválečné době. Tím ovšem narážel na odpor těch, kteří na úkolech konkrétně pracovali a měli jasnou představu o přínosu nového systému 625 řádků."

3. prosince 1945 však byla stáž na rozkaz sovětského velitele neočekávaně přerušena a naši lidé již nebyli do podniku vpuštěni. Do konce roku 1945 bylo téměř veškeré zařízení podniku naloženo na vagóny a odvezeno spolu s částí odborných pracovníků do SSSR. Co se nepodařilo naložit, bylo vyházeno okny ven a tím zničeno. Ze speciální techniky se pro další použití podařilo zachránit jen jediný vysokovakuový čerpací stojan s třístupňovou rtuťovou difuzní vývěvou a rozbitý McLeodův manometr na měření vakua.


Vojenský technický ústav(VTÚ) v Tanvaldě

Během války byl do objektu firmy Palme - Stumpe v Tanvaldě přestěhován z Berlína podnik Zentralstelle für Röhrenforschung, který se zabýval výzkumem a vývojem elektronek. Po osvobození tu zůstalo skromné zařízení se zbytkem německých pracovníků, které v průběhu druhé poloviny roku 1945 přechází pod československou vojenskou správu, a je zde zřízena pobočka Vojenského technického ústavu (VTÚ). Vedení VTÚ bylo rozhodnuto převzít záštitu nad dalšími pracemi v oblasti televizní techniky u nás s cílem získat tým pracovníků, který by později byl schopen řešit úkoly příbuzného zaměření pro potřeby československé armády. Velitel mjr. Racek se proto snažil získat účastníky stáže v Televidu jako civilní zaměstnance VTÚ. Když byla v prosinci 1945 stáž přerušena, velká část účastníků se vrátila domů. Jedním z těch, kteří zůstali byl i Vladislav Bubeník:

"My, kteří jsme už nechtěli věc televize opustit jsme zůstali v Dolní Smržovce. Zájem o pokračovaní prací v tomto oboru měl pro nás prioritu. Vše vypadalo velmi idealisticky a poctivě. Snažili jsme se z vyhozených materiálů zajistit alespoň to, co mohlo posloužit jako první pracovní pomůcky nebo doklady. Scházeli jsme se v soukromí nebo v restauraci v Dolní Smržovce. Diskutovali jsme o možnostech pokračování v práci, projednávali zřízení výzkumného televizního ústavu a připravili program dalšího postupu. Pracovali jsme často do noci a tak ještě v prosinci l945 vznikl náš konkrétní návrh. Hotový spis jsme předložili vojenskému technickému ústavu (VTÚ), jehož velitelem byl gen. ing. Josef Trejbal."

V prvních týdnech roku 1946 tak do objektu VTÚ přicházejí noví civilní zaměstnanci a také pracovníci Čs.rozhlasu (V.Čermák,J.Pavlíček). Vladislav Bubeník pokračuje:

"Co však v prvních měsících byla platná veškerá naše dobrá vůle, když místnosti podniku zely prázdnotou, knihovna tu nebyla řádná, měřící přístroje žádné, materiál ve skladu v neúplném sortimentu, dokonce i elektrická síť v pochybném stavu. Bylo třeba zařídit elektronické laboratoře, vybavit laboratoř pro vakuovou techniku, přeorganizovat dílnu a doplnit sklad potřebnými součástkami a materiálem. To zabralo pochopitelně dost času a přitom se vlastní práce na televizních zařízeních musely uvést do chodu."

Nejdůležitějším krokem byla volba televizní normy. Norma, která byla zvolena, tj. 625 řádků v obraze, byla vhodným kompromisem mezi vysokou kvalitou obrazů a obtížností realizace televizního zařízení.

Organizačně byl VTÚ rozdělen do 7 laboratoří:
LaboratořVedoucíSpolupracovníci
KameraK.ŠpičákV.Svoboda, T.Horňák, J.Stíbal, P.Čermák, J.Frolík
Superikonoskop, ObrazovkaB.HolýL.Janoušek, F.Rychlík
SynchronizátorV.BubeníkJ.Chudomel, V.Čermák, A.Štrobach, M.Fuchs
Režijní zařízeníJ.PavlíčekF.Křížek, J.Zuzák, M.Valenta, J.Jech
VysílačA.KolesnikovM.Vacek, J.Janoušek, A.Šírek, A.Hruška
Přenos zvukuA.AmbrozFr.Kubíček, O.Brabec
PřijímačJ.BednaříkJ.Daněk, O.Potomský

Práce na prvním televizním řetězu včetně pokusného vysílání byly začleněny do dvouletého plánu 1947-48 jako úkol číslo 208. Termín předvedení pokusného televizního provozu byl stanoven na konec roku l948. Již za několik měsíců začal pracovat synchronizátor v normě 625 řádků a postupně i vzorky dalších článků řetězu. Toto jednoduché zařízení umožnilo vytvořit první televizní obrazy na stínítku kruhové katodové trubice o průměru 160 mm, i když ještě nedosahovaly pozdější kvality.

V polovině roku 1946 došlo k události zásadního významu pro další práce ústavu. Podařilo se totiž najít na československém území druhou část vagónů z nákladního vlaku odeslaného před rokem ze Smržovky, které obsahovaly sklářský soustruh, pece a vývěvy, čisté chemické látky potřebné pro vývoj a výrobu snímacích elektronek a několik cenných měřících přístrojů i částí zařízení.

V průběhu roku 1946 dochází také ke konstituování národního podniku Tesla, do kterého jsou sdružováni všichni výrobci z celé oblasti radiotechniky a sdělovací techniky.

V nově vzniklé Tesle Pardubice vzniká pod vedením ing.Kapouna skupina, která se studijně připravuje na práce v oblasti televizní techniky. Poštovní technický a zkušební ústav (PTZÚ) pod vedením ing.Singera se zaměřuje na televizní vysílače.

Počátkem roku 1947 zřídila Státní výzkumná rada komisi pod názvem "Televise", která byla pověřena koordinací a financováním prací na československé televizi.

Na prvním zasedání komise 22. března 1947 referoval zástupce Českého rozhlasu K. Stahl o jubilejní výstavě rozhlasové techniky (MEVRO) v Praze chystané na květen l948. Poprvé se zde objevuje myšlenka předvést na této výstavě nové televizní zařízení, včetně eventuální možnosti vyzkoušet první televizní přenos z XI. Všesokolského sletu konaného v červenci 1948 v Praze.

Vedení Československého rozhlasu uzavírá dohodu o úzké spolupráci s VTÚ, jejímž hlavním bodem je zapůjčení potřebného počtu technických pracovníků rozhlasu do VTÚ s cílem urychlit probíhající práce. Začátkem května 1947 přichází do Tanvaldu 10 pracovníků Čs. rozhlasu a v říjnu dalších pět. Tím bylo umožněno rozvinout vývojové práce v širším měřítku. Na podzim 1947 bylo dosaženo prvních dobrých výsledků.
František Křížek uvádí:

"... v této době se začala rozvíjet vlastní výroba experimentálního televizního řetězu, který se v konečné verzi sestával ze čtyř televizních kamer se snímacími elektronkami typu superikonoskop(tehdy IS 9), dvojitého synchronizátoru, režijního zařízení, zdroje kontrolního obrazového signálu(monoskopu), obrazového vysílače o výkonu 1 kW pracujícího na kmitočtu 62 MHz a kmitočtově modulovaného vysílače zvuku na kmitočtu 45 Mhz. Souběžně probíhala výroba 25 kusů televizních přijímačů superhetového typu s pravoúhlou obrazovkou typu RČM30 o úhlopříčce asi 30 cm. Pro vývoj a výrobu tohoto zařízení bylo použito převážně kořistního vojenského materiálu z II. světové války, obrazovka však byla vyrobena ve VTÚ."

O prvních zkušebních přenosech vypráví další účastník Jarmil Dohnálek:

"S postupem prací na čs. televizi byli jako první neoficiálně seznámeni tanvaldští občané a pozvaní novináři koncem roku l947 při veřejných předváděních. Kamerou snímaný obraz byl po zesílení a zpracování obrazového signálu přiveden koaxiálním kabelem do přijímače umístěného například v místnosti protilehlého hostince U Mülerů. Projevila se přitom i "lidová tvořivost" a smysl pro humor technické obsluhy. Úmyslné a někdy i neúmyslné deformace obrazů snímaných místních hodnostářů při slavnostních projevech vyvolávaly bouře smíchu. Každý chtěl být tzv. v televizi, takže před kamerou byla stále velká tlačenice. Bylo to pro všechny něco úplně nového, dosud nevídaného."

Začátkem roku l948 dospěly práce na televizním řetězu do stadia, kdy bylo vhodné pozvat do VTÚ Tanvald zástupce tisku a jejich prostřednictvím informovat veřejnost o dosažených výsledcích. Při návštěvě dne 23.března l948 byli hosté, zástupci tisku a instituci uvítáni proslovem generála J. Trejbala za VTÚ a K. Stahla za Čs. rozhlas. Oba projevy byly předneseny před televizní kamerou a přenášeny na televizní přijímač umístěný v přednáškové síni. Po těchto projevech seznámil V.Bubeník hosty s počátky televize u nás, s principy televizního přenosu a se stavem vývoje televizního zařízení. Řekl mimo jiné toto:

"Za vhodný okamžik pro předstoupení před veřejnost jsme nepovažovali dobu, kdy se nám podařily první pokusy televisního přenosu, ale naopak snažili jsme se urychliti laboratorní práce, jak jen bylo možné, aby se čs. televize dostala do stadia, kdy její výsledky budou srovnatelné nebo rovnocenné zahraniční praxi. Jestliže jsme si dovolili pozvati vás na dnešek, pak máme možnost předvésti vám úplný řetěz televisních zařízení, a to: kameru, kontrolní studiové zařízení, synchronizační zařízení, pokusný vysílač na jedné straně a prototyp přijímače a straně druhé. Zařízení je vybaveno jak pro přenos obraz, tak i zvukového doprovodu. V našich laboratořích uvidíte prototypy, které jsou již určeny pro Mezinárodní výstavu rozhlasu v Praze v květnu tohoto roku. O něco později, v červenci, se má uskutečniti bezdrátový televisní přenos XI. Všesokolského sletu se Strahova na přijímače umístěné v Praze, případně mimo Prahu".

F.Křížek pokračuje:

"Začátkem března 1948 byla výroba celého zařízení ukončena, čímž byl projekt 208, jak byl úkol v rámci dvouletého plánu nazýván, úspěšně ukončen v termínu požadovaném Čs. rozhlasem. Zde je nutno uvést, že zvládnutí tak náročného a rozsáhlého úkolu vyžadovalo od všech pracovníků obrovské nadšení pro věc a velké pracovní nasazení. K seznámení čs. veřejnosti s výsledky těchto prací byli na den 23.3.1948 pozváni do Tanvaldu zástupci tisku a rozhlasu. Články uveřejněné na základě tohoto předvádění v denním tisku i v odborných časopisech přinesly pak naší široké i odborné veřejnosti velkou publicitu a pozitivní hodnocení výsledků čs. výzkumu v této oblasti."


Mezinárodní výstava rozhlasu v Praze (15.5.-11.7.1948)

K prvnímu předvedení televize širokému okruhu diváků došlo v květnu 1948 na Mezinárodní výstavě rozhlasu pořádané v Praze na výstavišti pražských vzorkových veletrhů v prostoru, kde dnes stojí vedle Veletržního paláce hotel Parkhotel.

Televizní řetězec byl instalován v nově zřízeném televizním pavilonu. Studio bylo vybaveno dvěma televizními kamerami s dvojí režijní a kontrolní aparaturou, dvojitým synchronizátorem, zvukovým zařízením a třemi televizními přijímači. K přenosu televizních reportáží z exteriéru sloužila jedna kamera umístěna před budovou pavilonu. Celý řetězec byl propojen koaxiálními kabely.
V.Bubeník k tomu dodává:

" Televizní provoz byl zahájen v sobotu 15. května za přítomnosti generála ing. Josefa Trejbala (VTÚ), generálního ředitele Čs. rozhlasu Bohuslava Laštovičky, technického náměstka Kazimíra Stahla a řady zástupců ministerstev a průmyslu. První televizní pořady, třikrát denně vždy po dobu jedné hodiny, se ve studiu snímaly před návštěvníky a mohly být sledovány na přijímačích v částečně zatemněných prostorách. Těchto pořadů se zúčastnili například programový ředitel rozhlasu dr. Mirko Očadlík, Sylvie Daníčková, brněnský primátor dr. Matula, rovněž někteří nahodile získaní herci a umělci. Zájem diváků byl živý a bezprostřední. Ukázalo se, jak kladný postoj měli naši občané k otázce televize. Považovali zavedení pravidelného televizního vysílání za věc samozřejmou v našem tak kulturním státě. A to tím více, že je předvedení ukázek televizního přenosu uspokojilo."


XI.Všesokolský slet v Praze (4.- 8. červenec 1948)

Dalším úspěchem tanvaldské skupiny televizních techniků bylo bezchybné zajištění televizních přenosů ze slavností XI.Všesokolského sletu, který se konal v červenci 1948. Televizní zařízení bylo instalováno v prostoru pod hlavní tribunou stadionu na Strahově. Tvořily ho tři kamery (jedna na střeše hlavní tribuny, druhá na cvičišti a třetí v hledišti uprostřed tribuny), synchronizátor, režijní a kontrolní zařízení, zařízení pro zvukový doprovod. Anténní systémy pro obraz a zvuk byly umístěny na stožáru nedaleko Petřínské rozhledny. Vysílač pro přenos obrazové části přenosu pracoval s nosným kmitočtem 62 MHz a s výstupním výkonem 1 kW; frekvenčně modulovaný vysílač zvukového doprovodu měl výstupní výkon 1 kW a pracoval s nosným kmitočtem 45 MHz.

Pro příjem sletových přenosů byla v tanvaldském ústavu vyrobena menší série asi 30 ks televizních přijímačů s obrazovkou se stínítkem 210 x 158 mm, tedy s úhlopříčkou 260 mm. Přijímače byly umístěny na několika místech v Praze. Nejvíce diváků se účastnilo televizních reportáží v předváděcích místnostech v Čs. rozhlasu, na Filmové výstavě a ve Všeobecné nemocnici. V.Bubeník, který byl vedoucím celého projektu, vzpomíná:

"Vysílaní bylo zahájeno v neděli 4. července. Povětrnostní podmínky nebyly ve sletových dnech vždy příznivé. Vzdor tomu i při velké oblačnosti a za deště, při malé intenzitě osvětlení se přece dosáhlo uspokojivých obrazů… Zájem veřejnosti v Praze byl značný, a tak se u přijímačů vystřídalo denně 20 až 30 tisíc lidí…. Začátek televizních přenosů ze sletiště se neobešel bez dramatických okamžiků. Den před zahájením vysílání hlásili pracovníci od vysílače závady v obraze. Kabelové spojení mezi studiem a vysílačem jevilo odrazy a nepříjemná rušivá napětí. Ještě večer jsme každou část kabelu kontrolovali a hledali příčinu. Bez úspěchu. Obtíže pokračovaly i ráno v den vysílání. Nervozita rostla, situace se stávala kritickou. Teprve pár minut před stanoveným "vyjetím do éteru" hlásil vysílač z Petřínu schopnost k vysílání."

Mimo Prahu byl jeden přijímač umístěn v jižních Čechách a jeden v chatě Hvězda na Příchovicích. Sledování televizního přenosu se zúčastnil i J.Dohnálek:

"Příjem byl uskutečněn i na obyčejnou vodorovnou rozhlasovou anténu a obraz byl poměrně ostrý a s dobrým rozlišením. V paměti mi zůstal detailní záběr na cvičícího vojáka, který při svém cviku byl nucen padnout do kaluže vody (počasí tehdy vojákům nepřálo) a na obrazovce bylo zřetelně vidět, jak voda z kaluže vystříkla. Přitom kamera snímala tuto scénu za podmračeného deštivého dne za velmi ztížených podmínek."


Ústav rozhlasové techniky v Praze

Přes slibný start však byly práce na dalším vývoji televize téměř zastaveny. Na jaře 1949 dochází ve VTÚ k úplnému přerušení prací na televizní technice. Pracovníci ústavu byli převedeni na pracoviště zaměřená na speciální vojenskou techniku.Televizní zařízení je převedeno do nově vzniklého Ústavu rozhlasové techniky v Praze, kam přešli i všichni pracovníci Čs. rozhlasu z Tanvaldu. F. Křížek o tomto období píše:

"Brzy se ukazuje, že o zavedení televize u nás není u vedoucích činitelů zájem. Jejich pozornost byla v té době zaměřena zcela jiným směrem a převládal u nich názor, že v období třídního boje a budování základů socialismu nemá televize pro společnost podstatný význam. Bylo poukazováno i na to, že nejsou a nebudou prostředky na výstavbu ani provoz televizních studií a že občané nebudou mít peníze na nákup drahých přijímačů."

Přes nepříznivé okolnosti se vedení Čs. rozhlasu nevzdává myšlenky na zavedení televizního vysílání. Začátkem roku 1951 vyčleňuje ze svého projektového ústavu malou skupinku pracovníků pro přípravu výstavby prvního televizního studia v Praze.

Obrat nastává až v průběhu první poloviny roku 1952, kdy byl zřízen Vládní výbor č. 1, jehož úkolem byla mimo jiné i koordinace výstavby televize. V krátké době je zahájen vývoj televizního vysílače, vývoj radioreléového spoje, vývoj snímacích elektronek, vývoj a příprava výroby televizních přijímačů. Souběžně probíhají úpravy televizního studia v objektu Měšťanské besedy a zahájena rekonstrukce rozhledny na Petříně, kde je plánováno umístění vysílače.

1. května 1953 večer v 20:00 bylo slavnostně zahájeno pravidelné zkušební vysílání Československé televize. Touto skutečností se Československo zařadilo mezi země disponující moderní televizí.